Sourozenci 8 - kapitola osmá

26. září 2011 v 22:07 | Severusis |  Sourozenci 8
Neukázal se celé dny. Neviděl ho a ani o něm neslyšet. Stalo se něco, co by zrovna od něj nečekal ani náhodou.
Poté co se dozvěděl jeho syn, že je otcem, někam zmizel.
Že by byl opravdu tak zbabělý? Takového ho neznal.
Prošel celý hrad snad stokrát, aniž by si to sám uvědomoval.
Celé to plachtění v prostorách školy, chodbami které neomylně znal, mu dodávalo na jistotě a vědomí, že ještě nepřišel o rozum.
Přesto se o něj bál. Nepřiznal by to, kdyby se ho býval někdo zeptal. I když byl jeho syn už dávno dospělý, nikdy nepřestane být jeho dítětem.
Co se to s ním jenom děje? Co má dělat? Honilo se mu nekompromisně hlavou.
Musí najít syna.
Podle toho co slyšel, nevypadalo to zrovna pozitivní jednání, z jeho strany.
Vyběhl po té novince, kdy se dozvěděl, že má dceru, jako smyslu zbavený a už jej nikdo neviděl.
Neukázal se, neozval, ani známka toho, že by vůbec byl.
Během toho nekonečného procházení se všemi těmi spletitými chodbami mu došlo k jeho vlastní nevoli, že ani on sám nebyl tam, kde ho bylo zapotřebí.
V tu ho to trklo.
Kde ho bylo potřeba!
Komnata nejvyšší potřeby.
Nepřemýšlel dál a triumfálně si to na ono místo nakráčel se sebejistým krokem.
Jen co se vchodové dveře otevřely, udeřila jej do nosu vůně cedrového dřeva, kůže a jasmínu.
"Joudy?!" promluvil do hrobového ticha, aniž by si byl vědom toho, že tam skutečně byl.
"Jdi pryč." Zaznělo mu ozvěnou.
"Moudré zašívat se před zodpovědností. Že mně to nenapadlo." Prohodil se vším sarkasmem, který v sobě nalezl. A konečně ho nalezl. Seděl v rohu ve stínu v koženém křesně osvícen pouze tou jedinou aromalampou, která už tak spoře osvěcovala jeho tvář.
"Měla mi to říct." Ucedil skrze zuby.
"A kdy? A jak? Telepatií? Pokud tě neměla ohrozit, nezbylo jí nic jiného než čekat. Plus koukat na tebe jak vegetuješ. Odešel si. Co víc říct?"
"Kdybych to věděl… A Sevena to musela vědět. Proto mi v tom bránila. Myslel jsem, že mně chce jen chránit. A já jí svou neuvážeností ohrozil. Navíc, už nejsem tak dokonalý znalostmi a magickými schopnostmi, jak jsem býval. Udělala to."
"CO?" podivil se.
"Vysvětlím ti to později." Povzdychl si.
"Tak co budeš dělat? Sedět tady a litovat se?"
"Nech toho!" okřikl ho.
"Čeho? Říkám jen pravdu, a pokud se ti to nelíbí, tak s tím něco dělej. Máš tam venku dvě osoby, které na tebe netrpělivě čekaly a třásly se o tebe strachy. Včetně mně. A jestli teď tady zůstaneš a budeš se utápět v sebelítosti, tak si tě přestanu vážit." Otočil se k odchodu.
"Tati." Hlesl za ním.
"No?!" odvětil stroze, aniž by se otočil.
"Počkej na mně."
"Dobrá." Řekl tvrdě, a hrdě.
"Kdes byl?" ozval se strohý ženský hlas, hned jak vešel do pracovny.
"Miláčku. Nevím, že bych ti musel hlásit každý krok. Nejsem malej kluk. Ale abys neřekla, ta jsem šel za Joudym."
"A kde byl?" zeptala se dychtivě.
"Tam, kde jsem ho našel. A když dovolíš, mám práci." Posadil se za svůj stůl a dal se do opravování domácích prací.
Věděla, že se právě vyskytla na mrtvém bodě a nemá cenu z něj nic páčit. Na to bylo moc tvrdohlavý. Proto raději odešla.

---

Joudy se s nově nalezenou dcerou velice sžil. Zjistil jak je mu v mnohem blízká. V mnohem podobná. A neskutečně šikovná. Dokonce i její magické schopnosti se objevovali v takové míře, až se bál jisté recidivy ohledně vševědomí a všeumění.
V tom jej vždy zabolelo u srdce, když si uvědomil, oč byla sestra moudřejší, když toho byla schopna.
Věděl, že on by tolik síly nenalezl. A o to více litoval, že nedokázal být odvážnější a nenalezl dostatek síly, aby zůstal, aniž by utíkal do války.
Ano. Utekl do ní a teď by to klidně přiznal. Ale kdyby ho tak alespoň někdo poslouchal. Jenže všichni ho měli za hrdinu. On se ale za něj nepovažoval. Nemohl.
"Tati?"ozvala se náhle malá Janette.
"Copak, holčičko?" zeptal se něžně.
"Co to znamená Havraní mlha?" zeptala se, se zaujetím.
Toto slovní spojení ho donutilo zbystřit. To používala jen jedna jediná osoba, a to Sevena.
"Proč se ptáš?" polkl na sucho.
"Byla jsem u tety Hermiony. A tety Holly s Dolly se o tom bavily. A když jsem se jich na to zeptala, tak dělaly, že nevědí, o čem mluvím."
Podíval se na Dorris, která se na něj podívala s nadějí, že by to snad dokázal objasnit.
"Ty o tom víš?" zeptal se jí.
"Ano, ale nikdo tomu nerozuměl. Byly teorie, jako temná noc, náhlý přílet havranů a tak."
"Chyba!" hlesl sotva slyšitelně.
"Ty víš, co to znamená?"
"Bohužel. Jak to přesně znělo?"
"Nevím. Počkej. Byla jsem u toho. Vzpomenu si."
"Je to důležité."
"Moment." Zavrčela nervózně.
"Promiň." nemohl si stěžovat. Nebyl v té pozici. Kdyby možná býval nezdrhnul mohl by být u toho a zareagovatpřímo.
"Když se Havraní mlha jeví. Očekávaný se zjeví.
Bude i nebude to osoba stejná, bude se jevit, že nikoho nezná.
Sama bude očekávat příchod svého známého, s každým cizím se utká a bude ho brát jako sobě rovného."
"A sakra."
"Mohu se mýlit." Konejšila ho, ačkoliv sama svým slovům nevěřila.
"Nemýlíš. To jsou její slova. Její bojovná poezie."odmlčel se.
"Její co?" naléhala.
"Musím si promluvit s Brumbálem. S každým, kdo má na starosti bezpečnost Bradavic. Aby neudělali tu kravinu, které se právě bojí."
"Čeho?" zeptala se nechápavě.
"Že se jí budou chtít postavit. Copak to není zřejmé? Jsou tady tací, co si s oblibou hrajou na nepřemožitelné."
"Ano. To je pravda."
"Vidíš."
"S Brumbálem opatrně. Není na tom poslední dobou nejlépe, jak víš."
"Já vím Dorris. Nejdřív musím promluvit s otcem." Políbil jí na čelo, pak i dceru a odešel.
 

Další články


Kam dál

Reklama