Sourozenci - kapitola třináctá /2/

16. dubna 2007 v 21:12 | Severusis |  Sourozenci
Profesor konečně našel to co hledal, lahvičku s neznámým obsahem, a nalil jej do ní.
V tu chvíli se děvče rozkašlalo a začala normálně dýchat.
"Sereno, jsi v pořádku?" zeptal se jí bratr
Dívka přikývla.
"Co se stalo, sestřičko?" zeptal se plaše chlapec
Serena zavrtěla hlavou.
"Tak to mi teda vysvětlíte, rozumíte?" zasyčel profesor.
"Ano. Víte, pane profesore, aniž bych o to nějak usilovala, byla jsem zatažena do vašich vzpomínek. " řekla nejistě
"Takže jste se mi šťourala v paměti, bavila jste se?" zařval.
"Pane profesore, jestli bych si mohla vybrat mezi kruciáty a Vašimi vzpomínkami, jednoznačně by zvítězili ty zpropadené kruciáty, bylo by to příjemnější." Řekla upřímně.
"Mlčte,…" zarazil se "to jste myslela vážně?"
"Ano, pane." Pípla a do očí se jí tlačily slzy.
"Co vše jste viděla?!" snažil se, aby to vyznělo jako otázka, ale zaznělo to jako rozkaz.
"To je jen Vaše soukromí a je jen na Vás, aby jste rozhodl zda bratr to vědět může či ne. " řekla klepající se dívka, klidným tónem.
"Proto, jste odmítli cokoliv o mě říct panu Pythonovi?" zeptal se
Dvojčata se ušklíbla a přikývla.
"Proč?" zavrčel otázku
"Pane, my jsme se naučili hlavně jednu věc." Řekla dívka
"Ctít soukromí těch, kterým se dostaneme byť nedopatřením do jejich vzpomínek." Doplnil větu sestry bratr.
"Tedy, řeknu to takhle. Jsem ochoten vše zapomenout pod dvěmi podmínkami. A to , když tedy nechcete říct před bratrem co jste viděla řekněte mi to přes Nitrovzpyt, pokud se tedy nebojíte, " řekl posměvačně "a blížící se Famfrpálový zápas Zmijozel vyhraje, rozumíte?"
Oba studenti přikývli.
"Pane profesore, teď bych měla otázku já na Vás." Řekla holčina
"No, když to musí být." Zavrčel.
"Nemůžu přijít na kloub tomu, že jsem cítila Váš Nitrovzpyt, i když jsme neměli oční kontakt."
"To mi také vrtalo hlavou, slečno Foxová. Myslím, že to je tím, že jste byli posíleni těmi preparáty. Řekněte mi, to co jsem viděl. Jmenujete se opravdu Sevena ?"
"Ano pane." Přitakala
"A já Joudy." Doplnil chlapec.
"Víte, kdo byl ten muž s Vaší matkou?" zeptal se
"Remus." Řekli oba.
"Kdy jste se to dozvěděli?" zeptal se překvapeně.
"Než jsme odjeli do Bradavic, ale museli jsme tu jeho vzpomínku trochu pročistit." Řekl chlapec
"Co tím myslíte?"
"On tu myšlenku měl také plnou strachu, protože Vlkodlaci se nesměli po určité hodině pohybovat poblíž obydlí, kde byla miminka. On by jim nic neudělal, ale bál se. Ten strach jsme museli odstranit. Bylo to velmi složité. A nějaké záblesky vzpomínek jsme měli." Vysvětlila dívka
"Tak povíte mi co jste viděla?" zeptal se nedočkavě.
Unavená dívka na více a více mračícího profesora upřela zrak a pustila se do vyprávění
"Viděla jsem Vaše dětství, nebudu nic rozvádět víte to nejlépe vy sám. Školní léta nestála za nic hlavně za přispění Pobertů. Veškeré vzpomínky na ně byly plné nenávisti, nejistoty a bolesti. V mládí, možná v 17 či 18 letech, jste se přidal ke Smrtijedům. Vybudoval jste si silné postavení, kruciátoval jste, ale musel jste i zabíjel a brzy jste poznal, že toto není to co by Vás naplňovalo. Z toho Vás dostal pan ředitel. Stal jste se dvojitým agentem. Nic co by stálo za závidění. Snášet veškerou tu zlobu od Pána Temnot. Vaše nenávist vůči panu profesoru Potterovi byla tak přesvědčivá, že jsem tomu uvěřila i já, ale bylo to ve skutečnosti jinak, že? Tím, že jste se mu všemožným způsobem snažil "uškodit" jste si vlastně uchoval pověst, necitelného a ledového profesora. Poté co se znovu obrodil Lord Voldemortovi, tak jste musel stíhat obě dvě role ještě lépe, což musím uznat, že to nebylo snadné, hlavně před ním uchránit myšlenky. Musel jste, poté co paní Malfoyová s Vámi provedla Neporušitelný slib vůči ní, že zachráníte Bacilova otce. Pana ředitele jste musel "naoko" zabít a sám utíkat se Smrtijedy. Musel jste snést i nadávání Vám ze strany pana Pottera. Ještě jste však udělal jednu moudrou věc, řekl jste mu ať nechává mysl zavřenou. Chytré. Bojovalo se mezi dobrem a zlem dlouhý rok. Mezitím Vás Pán temnot nechal zabít, ale ten kdo to měl udělat byl předběhnut Panem Moodym, který toho dotyčného sám zabil. Musel jste hrát komedii, že jste mrtev, aby se plán pana ředitele podařil. Nakonec se plán po několika nezdařených pokusech zdařil, i tak jste byl zraněn a ne málo. Během Vaší rekonvalescence na Vás dohlíželi členové řádu a pár Bystrozorů, kteří byli věrní panu řediteli, aby jste nebyl odhalen a aby se nedostalo na světlo, že žijete. Pán Zla byl za vaší pomoci panu Potterovi, zabit. Přitom jako naschvál jste byl znovu zraněn, vy jste snad magnet na zranění, pane. A pan profesor Potter s vědomím, že jste věrný Lordu Voldemortovi Vás málem zabil, což jste si přál, protože záplava výčitek vás drtila a myslel jste, že máte nejhorší za sebou. Co však nečekal nikdo, ani pan profesor, ehm, pan ředitel Brumbál, že je na světě jeho syn Martin, který si začal brzy říkat Mortiferus a pokračoval v otcových šlépějích. To Vás hodně ranilo…" nedořekla v Nitrozpytu.
Přerušil jí.
"Neranilo,…" zavrčel v jejich myšlenkách
"Nezlobte se mě to tak připadalo, když jsem viděla, jakou pitomost jste chtěl provést. Nebýt našeho starostlivého ředitele, tak víte co by bylo? Nebyl byste tu! Vím že to musel být nápor, ale tohle bylo moc, nemyslíte?" zeptala je sej starostlivě v Nitrovzpytu
"Všechno?" štěkl v Nitrovzpytu
"Ne, pokud jde o to, že chcete znát slabinu toho darebáka, tak jsme to my dva. Petrifitus byl svědkem toho jak se od nás ty jeho kletby odrazili, když jsme se jim postavili, aby netrefil Petrifita."
"Buďte tak laskavá a jmenujte ho v mé přítomnosti, jako pana Pythona."
"Jistě, a pro tu výhru uděláme maximum, pane."

Snape chvíli mlčel a prohlížel si dívku.
"Mimochodem, slečno Foxová, byl bych rád, kdybyste mi někdo z Vás dvou vysvětlil, proč se jmenujete jinak." Štěkl verbálně
"Pane profesore, matka Luc nás ráda trápila, kruciáty od "něj" nebyly zřejmě dost, nejdříve nás naučila na naše pravá jména pak nás přejmenovala, prostě jen tak. Když jsem však řekli jak se jmenujeme ve skutečnosti, následovalo tamto." Vysvětlil chlapec.
"Proč ta Vaše vzpomínka na Vaší matku, jak Vás zanechává u Foxů, byla tak rozmazaná?"
"Možná jsme, předtím brečeli, nebo jsme se zrovna vzbudili. Co nás zarazilo, že ani Remusova vzpomínka nám nezobrazila tvář matky." Řekla pohotově dívčina.
"Už je pozdě zítra máte se mnou hned ráno lektvary, tak ať přijdete včas a nezaspíte."
"Ne, zítra máme Pottera." Zděsil se chlapec.
"No jo. Tak další jeho hodina. " povzdychla si dívka.
Snape se pro sebe ušklíbl a ti dva odešli z jeho kabinetu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama