Sourozenci 7 - kapitola šestá

25. prosince 2009 v 18:49 | Severusis |  Sourozenci 7
Když to Black přežene

"Dobrý den, pane řediteli. Přál jste se mnou hovořit?"

"Ano, přál. Přešla jsi na formální řeč?" usmál se

"Asi ano. Nezlobte se, ale to asi ty hormony."

"Dobrá. Nechal jsem si tě zavolat proto, že se mi Poppy, tedy madam Pomfreyová svěřila, že prý tě zmáhá poslední dobou únava. Což je v tvém stavu zcela přirozené."

"Jo, ale taky nápadné. Musela jsem vynechat jednou formule a přeměňování."

"Něco málo jsem o tom zaslechl."

"Já až moc."

"Zařídil jsem to tak, že vždycky, když nepřijdeš na hodinu tak ať s tím příjdou rovnou za mnou a neřeší to s nikým jiným včetě tebe. Pro jistotu."

Sevena si oddychla.

"Nemyslíš, že by bylo vhodné se už o tom Severusovi svěřit?"

"Když já..."

"Bojíš se?"

"A jak. Už teď je nerudnej až běda, co teprv až se dozví že bude dědečkem? Zboří Bradavice, jak bude běsnit."

"Je to dobrej člověk se zlatým srdcem."

"Já vím."

"Tak mu to řekni. Stejně se tomu nevyhneš."

"Máte pravdu, pane řediteli."

"Pověz mi, jak ve skutečnosti reagovali profesor Weasley a profesorka McGonagallová na tvou absenci?"

"Klasicky."

"A to?"

"Pan profesor si lebedil a paní profesorka mi řekla, jak moc je tento ročník důležitý pro mou budoucnost."

"A Siri...profesor Black?"

"Co je s ním?"

"Ten nic neříkal?"

"Něco málo." to už musela zalhat, aby nebylo to mlžení až tak okaté.

"Opravdu?"

"Ano, pane. "

"Dobrá, tak to jo. Když to vidíš takhle. Svěřil se mi jak na tebe štěkal. Do té doby než jsem mu vyčinil se ještě blaženě usmíval. Doufám, že brzy řekneš otci pravdu, aby se dlouho necítil neprávem dotčený. "

"Jistě. Jen kdyby to nebylo tak ...složitéééé." protáhla poslední slovo jako kdyby chtěla získat čas na rozmyšlenou

"A mimochodem, profesorka Weasleyová o tom ví.... Já jí nic neřekl, to Holly s Dolly demonstrovali v její přítomnosti jednu z tvých a bratrových rozmluv."

"Těpic."

"Slíbila, že nic neřekne."

"Dobrá. Děkuji. Mohla bych už jít?"

"Jistě."

-------------

"Hele kdo se to tu prochází." zazněl za ní neoblíbený hlas, patřící nejméně oblíbené spolužačce Jenifer Potterové. Zrovna se jí tak hezky relaxovalo. Procházela se podél zdí hradu.

"Co chceš Potterová?" zasyčela otázku otráveně.

"Nu doneslo se mi, že už nehraješ ve Famfrpálu. Není to snad proto že by tě unesl vítr?" zašklebila se

"Těsně vedle. Bojím se abych nedostala zánět do kosti od tvé blbosti." řekla s největším klidem jaký v sobě momentálně nacházela.

"Zavři hubu!" zařvala na svou zmijozelskou sokyni s vytasenou hůlkou jí na hrudník, sledující špičku její hůlky jak míří na ní.

"Uklidni se, nebo špatně skončíš."

"To teda ne, ty si myslíš, že máš všechno pod palcem vid ty chudinko. Ale Swain ted miluje mne."

"Dej si na něj mašli s jmenovkou a nápisem "Tento kluk je jen můj a v případě ztráty a případného nalezení budete odměnění v galeonech." Aby se ti pudlík neztratil."

"Není to pudlík!"

"Tak mopsík to je jedno." otočila se k odchodu.

"Stůj Snapeová!!!" vytasila hůlku v bojové pozici, zatímco Sevena v klidu šla dál přestože cítila v kostech že chce Jeniffer stůj co stůj použít kouzlo i přesto, že k ní bude k zády.

A taky že jo.

"Macr... " zavrčela když jí v tu obklopil nazelenalý oblak dýmu, skrze který bylo sotva vidět. Ale přece. Uviděla Sevena jak sklápí hůlku a odchází...

----------

"Seveno, Seveno. Stůj." volala na ní naléhavě v podzemní chodbě kamarádka Romula.

"Co se děje Romi."

"Já...Chce s tebou mluvit strej....profesor Black a nemá dobrou náladu."

"A kdy jo? Ostatně já taky ne. Jsem grogy a jestli bude rejpat pošlu ho do..."

"Seveno." zděsila se Romula

"A kde je?"

"V kabinetu."

"Hm. Tak dík. "

"Jsi v pohodě?"

"Ne. Jsem unavená, vyčerpaná a naštvaná."

"Tak hodně štěstí."

"Optimistko." zasyčela Sevena a zmizela vlajícím pohybem v dáli.

Cestou se jí přehrávala nedávno událá scéna. Před hodinou potkala Jeniffer , před pěti minutami potkala Swaina, který jí před jeho spolužádky ponižoval a teď musíjít za tím opelichaným psem. Už neměla sílu. Chtěla si už odpočinout. Lehnout si do své postele a jít spát...Navíc musí v brzké době zatjít za otcem a říct mu konečně pravdu. Teď musí jí za tím starým rejpalem.

Jakmile stanula před jeho kabinetem zaklepala a dveře se rozlítly. A v nich stál on. Oči měl zúžené zlobou zapříčiněnou radostí. Očividně kvůli ní.

"Dovnitř!" zavelel vztekle.

Bezeslova jej poslechla.

Jen co vešla pohltilo jí horko. Tak mocně až se zapotácela. Jako kdyby dostala neviditelnou facku. Bylo tam zatopeno, na její vkus a stav až moc. Navíc se tam nedalo dýchat.

"Jen pojďte dál!" vyzval jí pobaveným tónem v hlase, když viděl jak je vyřízená.

"Dobrý večer, pane profesore." pozdravila a otřela si z čela pot.

"Víte, proč jsem si Vás zavolal?" řekl naoko podrážděně.

"Ne, pane profesore."

"Napadla jste Nebelvírskou studentku, už si vzpomínáte?"

"Ne, pane." zavrávorala a zachytila se jeho stolu, který stál po jejím boku.

"Na pozemku školy, slečna Potterová. Zapaluje?"

"Jen jsem zabránila..."

"Ten dým, který jste na ní poslala, jí poškodil zrak."

"Divné." odvětila zamyšleně.

"Copak je vám divné? A nesahejte na můj stůl!"

"Pane profesore, ... prosím, mohl byste ztlumit ten plamen? Je tu horko." promnula si zmoženě obličej a cítila jak slábne. Začalo se jí všechno rozplývat před očima.

"Copak je vám divné?" zeptal se jí opětně

"Prosím? Ano,..." odkašlala si "zrak a dým...před pár hodinami jsem jí potkala s vaším synem a oba sršili ... zdravím."

"Lhářko. Dvacet bodů dolů! Je na ošetřovně. Jste jako váš tatíček! Co na vás můj syn viděl! Ale prohlédl vás! Jako Lily kdysi vašeho otce! Naštěstí oproti té minulosti já tu přítomnost můžu ovlivnit."

To bylo poslední co zaslechla. Před očima se jí zatmělo a veškeré bytí kolem šlo mimo ní.

-------------

Probudily jí až ledové obklady. Ztěžka otevřela oči a uviděla paní ošetřovatelku Broomovou , která se na ní povzbudivě usmála. Rychle si zkontrolovala zda je její dítě v pořádku.

Kolem postele byly závěsy, aby na ní nebylo vidět.

"Jak se cítíte, slečno Snapeová?" zeptala se ošetřovatelka Susan Broomová

"Trošku unavená, ale hlavně, že je mé zlatíčko v pořádku." usmála se a vzápětí sebou trhla

Důvodem byla hádka, kterou zaslechla za závěsy mezi ošetřovatelkou Madam Pomfreyovou a profesorem Siriusem Blackem.

Ošetřovatelka bylo ostrá jako břitva. Podle poslechu nedala muži šanci. Dávala mu co proto.

On se mnohdy nedostal ani do půli věty.

"Ale Poppy, já..."

"Být vámi tak mlčím, vy jeden blázne.!"

"Vždyť je v po..."

"Ne díky Vám."

"Ale..."

"Bylo ve vašem kabinetu k udušení. Málem to seklo i se mnou!"

"Ale, proč jste to hlásila."

"Pana ředitele jsem povinna informovat i jen ohledně nějakého nachlazení. A tohle bylo velmi, velmi, velmi a ještě jednou velmi vážné! "

"Dle mého názoru, Poppy udělala dobře, Siriusi." řekl hlas pana ředitele. "Nehledě na to, že jsem tě důrazně žádal, abys Sevenu nechal být a v případě nutnosti mne informoval. To jsi ale neudělal."

"Ano, pane řediteli." zazněl jeho pokorný hlas

"Dobrá. Teď bych byl rád, kdyby jsi šel. Ještě si promluvíme."

Nastala chvíle ticha dokud se nerozhrnuly závěsy a v nich se oba objevili.

"A jste vzhůru." zvolala ošetřovatelka

"Dobrý den." pozdravila Sevena

"Jak se cítíš, Seveno?" zeptal se ředitel

"Dobře."

"Dobrá. " řekl ředitel "Na jak dlouho to vidíte Poppy?"

"Dva tři dny si jí tu nechám."

"Tak dlouho?"

"Bez debat, slečno Snapeová!" řekla rázně

"Ano madam."

"Kromě toho, se po propuštění z ošetřovny ke mně dostavíš a sepíšeme individuální plán." řekl mile ředitel

"Prosím? Ano, pane řediteli."

"Mám jednu podmínku. Řekneš do týdne otci o svémn stavu." pohlédl na ní přes své půlměsíčkové brýle

"Na nic jiného nemyslím, pane." řekla vážně

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 SaraPolanska SaraPolanska | 7. ledna 2010 v 16:55 | Reagovat

tahle kapitola mi udělala radost, neboť nesnáším Siriuse a jsem ráda, že dostal na frak. Ale teda mít dítě s jeho synem.. fuj tajksl :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama