Sourozenci 7 - kapitola devátá

10. ledna 2010 v 19:34 | Severusis |  Sourozenci 7
Rozhodnutí

Vracela se zpátky na kolej. Byla v klidu. Přiznala si skutečnost, že mohla dát matce najevo důvěru, ale co! Hlavně musí být vklidu. Její stav to vyžaduje a kvůli předešlé rozmluvě to nehodlá nijak měnit. Ona čeká dítě a je to její tělo, její rozhodnutí a život. Co ji má co nutit dělat to, co nechce. Je dospělá. Taky svou matku nenutila k potratu, ani k odložení. Neměla by na to právo. Stejně jako matka, která si tuto skutečnost zřejmě neuvědomuje.

Byla by schopna se čehokoliv vzdát. Ale dítěte nikdy! Co by to byla za mámu? Aniž by o to nějak usilovala, vrátila se v myšlenkách ke dnům, kdy ji s Joudym matka, po boku Remuse, který touto skutečností trpí dodnes, přestože mu bylo dávno odpuštěno, odložili na práh k Foxům, kdy to všechno začalo.

Všechny ty útrapy z dětství měla zase před očima. To násilí, které se na nich napáchalo . Žádné známky lítosti. Kromě Remuse Lupina, kterého měli jako přítele, strýčka a spřízněnou duši. Petrifita Pythona, který přišel díky samolibosti samotného Ministerstva kouzel v touze po nepřemožitelnosti o dceru a vnuky - Mettyho a Tommyho, stále žijícího Vlkodlaka, který mu to stále ve skrytu duše nebyl schopen odpustit. Ani dodnes ne. Přestože jej o to bratr s matkou, prostřednictvím Seveny a Joudyho, žádali. Pouze naoko přikývl. Kdo by to měl vědět lépe než ona. Zná ho jako své boty. A co Barnabáš. Povzdychla si.

Bylo jí náhle úzko. K čemu jim je, že jsou s bratrem chytří, ovládají kanomantii, nitrozpyt a prakticky vše, co si usmyslí. Poznali sice různé kultury světa i ty , které zůstanou navždy nepoznané. Ta dlouhá léta pod Ministerstvem je naučilo hledat skulinky v tom, co nazývali Zákon, a pravidla. Časem si vytvořili svá slastní pravidla a ke své potěše seznali, že si Ministerstvo neví rady.

Výhružky, že vyzradí matku, na ně fungovalo hodně dlouho. Tolik po matce toužili a doufali, že si je brzy vyzvedne, najdou spolu otce a budou zase rodina. Proto stále dělali to co chtěli. Ty bolesti, které snášeli. Kruciáty nevlastním otcem, který je bral jako něco méněcenějšího než byli samotní otroci. Macecha Luc jen mlčky přihlížela potěšena, že se to jejich dceruškám vyhne.

Ani stěžování si Ministerstvu nebylo nic platné. Nehnuli ani brvou. Přihlíželo se na to jako na nepodařenou anekdotu.

Ano, zvládli mnohé. Vyřešit toliko problémů. Vytvořit zákon o Vlkodlacích , čímž pomohli i Remusovi a mnohým jako on. A mnoho dalších významných věcí. Ale dětství jim to nevrátí. Nikdy nezapomene na to, jak s bratrem dostali dopis o přijetí do Bradavic. Na to štěstí a vidinu nového začátku a konečně dětství.

Třikrát hurá! Pomyslela si trpce.

Barnabáš ovšem dostal novou šanci. Začít znova, když tehdy dostal ten lektvar, po kterém na vše zapomněl a mohl začít zcela znova. Ze srdce mu to přála. Byl a je to hodný kluk. Jasmine se o něj postarala. Tak svědomitě, jako každá babička,kterou v jeho očích a paměti byla. V tomhle musela samotnému řediteli uznat jeho cit pro spravedlnost. Když tehdy podal pomocnou ruku, aby se toto všechno zlepšilo k lepšímu. A co víc, Barny, byl letos zařazen do Bradavic.

A tomuhle by chtěla vystavit své vnouče? Nespadla náhodou z koštěte naznak? Ani náhodou. Basta fidli. I kdyby to mělo znamenta, že se bude se svým dítětem skrývat až do jeho nástupu do Bradavic. Udělá to. A to vše proto, aby její Štěstí tomu uniklo a prožilo nádherné dětství se vším všudy. Je mi líto, mami. Ty mi nemáš co nařizovat. Ty doby minuly. Řekla si a v tu chvíli do někoho vrazila:

"Pro všechno na světě, dávej pozor, člověče!" otvírala ústa k dalším slovům, ale ty hnedle spolkla.

Byl to Remus.

"Remusi, moc se omlouvám, měla jsem dávat pozor." začala se hnedle omlouvat.

Němým gestem ji však zarazitl.

"Uklidni se, nic se nestalo. A co ty? Neublížil jsem ti? " dodal s úsměvem pod šedinkami prorostlým knírem a upřenýma mandlovýma očima na ní.

"Ne, jsem v pořádku. Jak se máš?" odpovděla

"Dobře.. Zrovna jsem se chystal na ošetřovnu."

"Něco ti je? Nebo ..."

¨"Ale ne. Jdu navštívit Ginny. Profesorku Potterovou. Včera se jí narodila holčička."

"Senzace!" rozzářila se.

"Lily."

"Pane jo. Tak ji pozdravuj."

"Rád, ale tebe něco trápí."

"Ano. Vlastně jsem zrovna na tebe myslela."

"Jak to?"

"Vzpomínala jsem."

"A pro Merlina. Hodně daleko?"

"Řekněme to takhle. Mamka mi dávala rady, jak bych měla naložit se svým dítětem. Víš?"

"A? To snad vzala dobře, ne?"

Odpovědí mu byl její povzdech.

"Ne, to nemohlo být tak zlé."

"Navrhla nějakou rodinu, nebo ministerstvo. Nebylo to tak zlé. Čekala jsem to, abych byla upřímná. Řekla jsem jí, ať se jde klouzat."

"Ty jsi to ... čekala?" podivil se.

"Víš Remusi, vím že se nezměnila. A k její dvojí smůle jí nevěřím a ..." ztišila hlas "... její myšlení mluví jasně. Netrap se tím." řekla zasmušile.

Naštěstí to pochopil tak, že Judy rychleji mluví, než myslí.

"Nechceš se jít se mnou podívat na malou Lily?" navrhl

"Nikdo mě nezval. Raději půjdu na kolej. "

"Prosím."

"Remusi, ..." nadechla se "Půjdu s tebou, ale určitě najdu důvod proč se vypařit."

"Když myslíš." a už jí vedl ze sklepení na ošetřovnu.

---

Po pár minutách došli na ošetřovnu.

V duchu stále, víc a víc, doufala, že stihne nepozorovaně vycouvat. Ale osud měl zřejmě jiné plány, protože...

"Dobrý den přeji." Zvolal zpoza rohu, než se vůbec stačili objevit ve dveřích.

"Remusi, rád tě vi..." zarazil se pyšný otec novorozené holčičky Lily, který se kochal přítomností ženy a děvčátka, které bylo opravdu krásné.

"Ahoj Harry."

"Co ta tady dělá!"

"Shoda náhod, měj se Remusi." vypravila ze sebe "Blahopřeji pane profesore, paní profesorko." a už byla ta tam.

"Jak se máš, Ginny? " vykročil jejím směrem.

"Štastně, Remusi." usmála se, chovajíc dcerku se slzami v očích.

"To jsem rád." Je moc krásná. Po mamince.

"Děkuju." podívala se na ní a zjistila, že opět usnula. "Asi toho bylo na ní moc. Od rána je tu jedna návštěva za druhou."

"Asi půjdu. Chtěl jsem Vám oběma moc pogratulovat ke krásné holčičce. Je opravdu nádherná."

"Děkujeme." usmáli se pyšní rodiče.

"Tak se mějte. Ahoj." .

"Ahoj, Remusi. Děkujeme za návštěvu." zavolal pyšný otec Potter

A Remus odešel.

"Ty necitlivej ...jsi jako pařez. Proč jsi musel být na ní tak hrubej?"

"Nemám ji rád."

"To je zjevné."

"Nebylo to tak..."

"Harry!" zavrčela

"Bylo?" hlesl nejistě.

"Jo. " přikývla

"Aha. Zítra se jí omluvím. "

"Dobře. Dej mi pusu." Sklonil se k ní a políbil jí na rty a následně dcerku jemně na čelíčko.

-------

Seděl ve svém kabinetu a nervózně bubnoval prsty do dsvého masivního stolu a temnýma očima sledoval dveře, jako kdyby čekal, že někdo zaklepe. I když nikoho nečekal.

Žádného studenta, který by si šel pro trest. Teď by měl plnou hlavu něčeho jiného, než trestání studentů.
Měl toho až nad hlavu a to byl den teprve na počátku odpoledne.

Měl vztek.

Usrkával nadměrně přeslazenou kávu. Ani nevěděl proč si jí osladil. Měl chuť na hořkou. Na co, pro všechno na světě myslel.

Rozhodl se jí tedy vypít, ale...

Ťuk, ťuk, ťuk.

Kdo to zase otravuje! pomyslel si rozladěně.

"Co je!" zasyčel, když otevřel dveře a zjihnul. "Seveno."

"Ahoj, tati. Smím dál?"

"Ty vždycky." ustoupil jí, aby mohla vejít.

"Děkuju." usmála se a vešla."Jak se máš?" zeptala se na úvod.

"No..."

"Aha. Mrzí mne, že jsi se kvůli mě s mamkou pohádal."

"Nečti mi myšlenky.." utrhl se a následně se zastyděl.

"Nečtu, tati. Je to logický. Proč by jsi o víkendu byl ve svém kabinetu, když už máš veškerou práci hotovou."

"Aha. Chytrá!"

"Děkuju. Moc mne to mrzí. Vy pálila jsem to na ní moc rychle, než si to dokázala přebrat."

"To mi tolik nevadí. Vadí mi to, že jsem se v ní tolik zklamal."

"Všechno se to zlepší, věř mi."

"Kéž by."

"Chce to čas."

"Neměl bych ti tohle říkat já?"

"Tak to řekni."

Zasmál se.

"Tak se mi líbíš. Natrápil jsi s minulosti už dost?"

"Jak... Máš pravdu."

"Mám to, ale chytrou dceru."

"Děkuju."

"Budeš dobrá matka. A víš co?"

"No?"

"Zítra to veřejně oznámíme. Co říkáš."

"Ví o tom pan ředitel?"

"Ano, souhlasí. Ale co ty?"

"Taky souhlasím.."

"Dobře." usmál se. "Jak se cítíš?"

"Skvěle." pohladila si své bříško.

"Mohla bys mi říct, co to bude?"

"Zdravé dítě." odpověděla

Uchctl se "Ale ne. myslel jsem. "

"Nech se překvapit."

"Jak jinak." zasmál se.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama