Sourozenci 7 - kapitola šestnáctá

11. května 2010 v 20:47 | Severusis |  Sourozenci 7
Kdo druhému jámu kopá aneb...
Matka byla, čím dál tím víc spokojenější. Procházela se ladným až tanečním krokem a každému na potkání rozdávala úsměvy vstřícné pozdravy a oslovení. Synka, malého Damona, neustále nosila a tulila se k němu, líbajíc jej mateřsky na jeho tvářičky až to budilo dojem, že by ho chtěla sníst.
Pro někoho by to bylo úsměvné a někomu by to možná dělalo radost, ale malého to děsilo.
Takovéto návaly radosti se spíše stupňovaly, než aby utichali, v což mnozí upřímně doufali, a k čemu se ne a ne dostat.
Jedné sobotní dopolední hodiny kdosi zaklepal na dveře jejich příbytku. Když její manžel je rázně otevřel jak měl ve zvyku zjistil, že za nimi stojí jeho bývalý student s pískovými vlasy, pohroma s hůlkou vyhazující věci do vzduchu, nyní bystrozor, Seamus Finnigan.
"Pane profesore," pozdravil rozpačitě "pan ministr žádá, vaší paní, aby se dostavila do ředitelny, kde na ní čeká. "
"Judy?!" otočil se nakvašeně k ní
"No co, drahý, práce volá." Dodal povýšeně a rty se jí zkřivily do zadostiučiněného úsměvu.
"O co jde?!" zasyčel
"Nestarej se!"
"To ti nevyjde!"
"Už mi to vyšlo." Rozchechtala se. "Tak Damone, teď tu budeš s tatínkem, maminka má nějakou práci."
Pohlédl na Finnigana, který div neuskočil. I po těch letech k němu má neskutečně velký respekt.
"Pojďme, Finnigane." A zavřela za sebou dveře.
Nemohl tomu uvěřit. Něco mu kula pod nosem a on nebyl schopen zjistit co.
"Do Salazarova šosu!" zaklel a pohlédl na syna, který se zaujatě věnoval obrázkové knížce. V které se obrázky pohybovaly.
Hlavou mu proběhla myšlenka, že by ho tu mohl nechat jí zamezit katastrofě, kterou by mohla jeho možná bývalá žena, způsobit. V tu chvíli by si nejraději jednu vrazil. Nechat tady malé dítě? To snad ne. Taková pošetilost by ho normálně nenapadla. Musí počkat. Nedá se nic dělat.
-----------
V ředitelně vládlo neobvyklé ticho. Nikdo nepromluvil, nikdo ani nehlesl. Dokonce ani podobizny na zdi, které o sobě vždy byť i nepatrně vědět. Ani Fawkes nezapěl ani jedinou notu. Čekalo se, až přijde ta osoba, která je velmi netrpělivě očekávaná.
Jejich čekání už pomalu končilo, zdáli byl slyšet její spokojený hlas.
Všichni na sebe jen němě mohlédli.
Zanedlouho se ozvalo tiché ťuk, ťuk, ťuk.
"Vstupte!" zvolal ředitel a dveře se otevřely.
Do nich vešla ona. Bystrozorka Judy Snapeová natolik sebejistě, že si nevšimla nikoho jiného, než pana ředitele a ministra.
Ústa se jí roztáhla do milého úsměvu a započala konerzali svým nacvičeným pozdravem a úklonou.
"Pane ministře."
"Paní Snapeová." Odpověděl neutrálně
"Jsem poctěna, že jste vážil cestu až sem."
"Jistě. Pokud se jedná o neodkladné záležitosti, tak bez jakýchkoliv průtahů se vydám tam, kde je mne třeba. "
"Oh, jistě." Sklopila podlézavě svůj zrak
Ředitel se nestačil divit. Čeho by byla schopna pro kariéru. Bylo mu z toho na nic.
"Rád bych tedy započal to, proč jsem se vlastně sem dostavil."
"Dostal jsem od Vás několik korespondencí. Souhlasí?"
"Ano, pane ministře."
"Výborně. Psala jste mi ohledně své dcery a svého vnuka, souhlasí?"
"Ano, pane ministře."
"Ano, skvěle. Takže nepopíráte, že jste o své dceři toto napsala?" podal jí dopisy a ona je jen letmo přejela očima a opět odsouhlasila.
"Tak to bychom měli jednu část za sebou."
"Pane ministře?" zeptala se překvapeně
"Dovolte mi, abych Vám představil, vašeho nového zaměstnavatele a jeho zástupce. I když myslím, že představování nebude nutné."
Nadšeně se otočila a obraz, který se jí naskytl, jí div neporazil.
Stály tam její dvě děti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama