Sourozenci 7 - kapitola dvacátá

21. července 2010 v 22:58 | Severusis |  Sourozenci 7
Školní resty, bodavé sny a poslední školní den
Stále se převaloval na posteli, sem a tam, tam a sem. Sen, který se mu zdál, jej provází už několik dnů a stále ten samý. Nezmohl nic. Jen jí držel v náručí, když mu v ní naposledy vydechla. Byl tak bezradný. Zemřela, byla mrtvá a tady se pokaždé probudil. Měl pokaždé zrychlený dech, po bledé tváři mu stékal pot. V hlavě mu zněl pobavený smích a potom dětský pláč.
"To ne! To se nesmí stát." Vyslovil dnes poprvé nahlas se srdcem v krku.
"A co, drahý?" zeptala se jej rozespale jeho žena.
"Raději spi, Judy!" zasyčel
Vstal, opláchnul se, oblékl se a vyšel na chodbu, kudy si to namířil do své pracovny. Jen co od ní otevřel dveře, našel na zemi pode dveřmi vzkaz.
Tati, nevím co se s tebou děje, ale mám o tebe strach. Ať je to cokoliv, věř mi, že ti mohu pomoci. Stav se. Klidně o půlnoci. To doháním školní resty.
Sevena
Nejprve se nad tím vzkazem ošklivě zašklebil a roztrhal na kusy. Když…
"Měl bys jí důvěřovat, je chytrá…" řekl jemu známý hlas
"Lily?!" štěkl
"Uklidni se. Ještě to neví. Ale, pokud se to dozví. Může si dávat na jakákoliv nebezpečí pozor."
"Nějaká chytrá, ne?"
"Říkalo se to o mně."
"Ráno..." chtěl namítnout, že by jí mohl vzbudit.
"Nespí. Malej měl špatnou noc, zrovna usnul a teď si láme hlavu s jednou esejí, pro Rona Weasleyho. Možná jí trochu návštěvou povzbudíš."
"Ty jsi dobrá. Přijdu a řeknu: Ahoj, holčičko. Jak to jde? Učíš se? A mimochodem, zdává se mi, že mi umřeš v náručí. Co ty na to?" Prohodil sarkasticky.
"Blbečku. Trápí jí, to že se trápíš, nemyslíš, že by se ulevilo vám oběma?"
"Víš, co? Zmiz!" utrhl se na ní a předstíral, že něco píše.
"Trhni si nohou, mrzoute!" vrátila mu uštěpačnost. "Až opustí Bradavice, bude bydlet jinde, jak na ní dohlídneš?"
Zvedl k ní hlavu. "Dřív ti to, alespoň myslelo, ale teď? IQ houpacího koně." dodala
"Ona se pak odstěhuje?" vypískl, tak prapodivně, až to připomínalo zaúpění zašlápnuté myši.
"No, jo. Ty to nevíš? Kdyby to šlo, tak mně Sevena zabije."zakryla si svou průsvitnou rukou ústa, když náhle vstal a prošel skrze ni, a zabouchl za sebou dveře, nehledě na to, že je půlnoc.
"Ty jsi dobrá horečka." Prohlásil její muž, když se vedle ní zjevil.
"Herečka, miláčku, herečka." Usmála se a nato oba zmizeli.
-----
Do jejího příbytku vlítnul bez zaklepání, a už mu mířila pohotově hůlkou doprostřed čela.
"Ahoj, co bys rád?" sklopila hůlku a oddychla si tak zhluboka, jako on.
"Prý se budeš stěhovat, z domu. Co je na tom, pravdy?"
"To ti řekl? Protiva? Že jsi sem takhle vlítnul?"
Zarazil se a došlo mu, že Lily krásně, skočil na lep.
"To víš, že se odstěhuju. Potřebuju víc místa na plánování a doma by nebylo moc soukromí a klidu. Ale, to jsem ti říkala, ne?"
"Ne!"
"Ale jo. Teď!" usmála se.
"Ženský." Zakroutil hlavou.
"Nepotkal jsi cestou Protivu?"
"Ne. Proč?"
"Dobrý. Tak do rána dá pokoj. A teď mi řekni, co tě trápí?"
"Nic." zavrčel
"Tak mi to nic, prozraď, prosím." naléhala
"Ne." Štěkl.
"Prosím. Táto, mám o tebe strach! Nejsem slepá, včera na té schůzi jsi byl duchem pryč! A pořád mně úzkostlivě sleduješ, a já nevím co se děje. Prosím. Jsi nemocný?" naléhala s hrůzou v očích
"Zdává se mi, že zemřeš. Spokojená? Je to jen sen!" zamračil se.
"Aha." Zamyslela se "A jak jsem byla stará?" vrátila mu otázku a on jen na ní hleděl.
"Co?"
"Jak…"
"Slyšel jsem!" přerušil jí rozladěně.
"No?" mámila z něj odpověď.
"No, jak teď." Odpověděl a sledoval jí, jak přesně kopíruje ředitelův vítězný výraz.
"Jasně." Rozzářila se a objala ho. "Jsi skvělej. To jsem potřebovala vědět." A dala mu pusu na tvář,
Nato od ní ustoupil, jako kdyby měla každou chvilku vybuchnout.
"To je klíčový bod. Jen to si pamatuj a o tom mlč."
"Připadám si jako nějakej imbecil, vysvětli mi to."
"Dalo mi to vodítko. Touží po utrpení a pomstě. A poděkuj za mě, paní Potterové, jo?"
"Ale jak?"
"Protiva se prokecnul…" odpověděla a na tváři se jí zjevil, andělský úsměv.
----
Následující schůze probíhaly o něco klidněji, i když se to místy neobešlo bez urážek, ale už se to dalo. Přesto na ně nebylo tolik času, protože zkouškové bylo v plném proudu.
Období bylo opět plné nervózních, zvracejících a omdlívajících lidí. Přesto se dalo považovat, za nejklidnější posledních dob. Důvod byl záhadný, ale nikdo se v tom na druhou stranu nechtěl příliš šťourat.
Během té doby se studenti ať dobrovolně či nedobrovolně vídávali častěji, než by bylo zdrávo.
Mezi ně se mohla počítat i Sevena, tlačící kočárek, a Swain. Ten jí opětovně poněkolikáté připomínal, že Brian, nemůže být jeho, a že jestli začne tvrdit opak, že jí dá k soudu.
"Ty jsi opravdu ubožák, copak bych to mohla tomu malému udělat? Nechat ho přitom, že má tátu, takového vola? To bych neudělala, ani největšímu nepříteli. Měj se." utrhla se na něj a odjela s malým, z ničeho nic se chichotajícím synkem.
Kolem procházející studenti, kteří dělali, že neposlouchali, propukli v pospolitý pobavený smích.
Přestože se to zdálo neuvěřitelné, zkouškové bylo minulostí a nastávající prázdniny krásnou vidinou budoucnosti.
Nikdo letošní rok nepropadl, a výsledky mnohé i překvapily. Sevena opět měla vyznamenání i přese všechny ty krásné starosti a péči o svého maličkého černovlasého synka. Studenti si balili kufry a všichni se těšili na závěrečnou hostinu.
Cink, cink, cink. Upoutal ředitel pozornost. A když sotva po pár vteřinách síň ovládlo ticho, ředitel povstal.
"Další školní rok je za námi, a krásné léto před námi. Doufám, že si jej všichni užijete, a využijete toho volna, abyste si hezky opakovali učivo. To byl vtip!" dodal spěšně, jak jinak, s úsměvem, když se do ticha prodralo zaúpění, které rázem vystřídal pobavený smích.
"Chtěl bych Vám tímto popřát hezké prázdniny, které si zaslouženě užijte! Je to jako včera co jste nastoupili do vlaku a přijeli sem a zítra odsud stejnou cestou odjedete. Přesto se za tu dobu hodně událo nového, prospěšného a přesto mnohdy i strastiplného. To je hold život, a tomu nezabráníme. Dnes jsme tady v tomto roce poslední den a jak je tradicí, vyhlásím vítěze školního poháru. Na čtvrtém místě, Mrzimor s krásnými čtyřmisetpadesátidvěmi body, na třetím místě a to těsně Nebelvír čtyřmisetpadesátidevíti body, na druhém místě Havraspár se čtyřmisetšedesáti body a na prvním místě se pětistydvěma body Zmijozel!!!" všichni studenti kolejí zaburáceli hromadným potleskem, který zaplnil celičký sál od podlahy po strop.
"Gratuluji výhercům i poraženým, slabším i silnějším. I ti, kteří si myslí, že nijak k vítězství nepomohli, nezapomínejte, že i svou přítomností jste potřební. Nezapomeňte na má slova. V jednotě je síla! A jako poslední, Vám přeji, dobrou chuť!" A všichni se dali do té hromady, právě objeveného, výborného jídla.
----
"Pane řediteli," oslovila jej na chodbě, když se zrovna chystal odejít do své pracovny.
"Ano, Seveno?" otočil se k ní a upřel na ní své pomněnkové, přes své půlměsíčkové brýle.
"Přišli jsme se rozloučit a za všechno poděkovat. Moc jste nám pomohl." Podala mu ruku na znamení díků, zatímco v druhé držela cestovní, mudlovskou sedačku, v níž byl její malý syn usazen.
"Rádo se stalo. V podstatě, jsi všechno zvládla sama, spíš, bych já měl poděkovat tobě, za tvou ochotu."
"To nebyla ochota, ale čest, pane profesore."
"Děkuji."
"Já též."
"Měla by sis pospíšit, aby vám neujel vlak."
"Máte pravdu. Těžko se odsud odjíždí, když víte, že je to naposledy."
"Naposledy?"
"No, příští rok, už asi studovat nebudu, že?"
"Máš pravdu. A řekni mi, stále platí naše dohoda?" zeptal se a to jí zaskočilo.
"Samozřejmě, já od ní neustoupím, to nemám v povaze. A z vaší strany, pane?"
"Ano, jistě."
"Moc mně to mrzí, ale už opravdu musím jít, jinak nám to ujede."
"Dobrá." Usmál se a zamával Brianovi, který jej na oplátku obdařil jedním ze svých krásných úsměvů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama