Sourozenci 7 - kapitola dvacátáprvní

21. července 2010 v 22:59 | Severusis |  Sourozenci 7
Konec dětství, aneb jedna část končí a druhá začíná
Cesta vlakem z Bradavic byla nekonečně dlouhá a nikomu to nijak nevadilo, těžko se mnohým loučilo se záhadami Bradavického hradu, se skvostnými pozemky a mnohými profesory, i když asi Snapea valná většina ze svého seznamu oblíbenců vyškrtla. Stále si totiž držel svou nechvalně léty známou pověst, toho nelítostného kruťase, ale na druhou stranu hodně naučil.
Vzpomínky zůstanou a mnohé znalosti také. I když, jak je dobře známo, ne všechny. Mnozí, tedy studenti sedmých ročníků, věděli, že se už do Bradavic, zřejmě nikdy nepodívají, ale i přese všechny ty nepříjemnosti, které mnohé potkaly, budou na ně vzpomínat s úsměvem a úctou.
V jednotlivých kupé se slavilo, bavilo, mlčelo, četlo, i spalo anebo jenom sledovalo míhání krajiny z okna jedoucího vlaku.
To dělali hlavně cestující kupé s havraními dvojčaty a Brianem, Dorris, Romulou a Basilem.
"Ach jo." Posteskla si Romula.
"Co je, Romi?" zeptal se pohotově Basil a vzal jí za ruku.
"Už jsme dospělí, a čeká nás práce. Tak rychle to uteklo, co?"
"To teda jo." Posteskla si Dorris.
"Ale jděte! To víte, že to uteklo a ani se nenadějete a už budete posílat své ratolesti vlakem do Bradavic." Řekla Sevena a dala pobrekávajícímu Brianovi chrastítko, který si s ním začal zaujatě hrát.
"Mluvíš z vlastní zkušenosti, Snapeová?" rozrazila Jeniffer Potterová dveře kupé.
"Jasně. Proč ne! I když těžko to mohu posoudit, když malému je skoro sedm měsíců, ne?"
"To se máš čím chlubit, vychováváš bastarda a ještě k tomu v sedmnácti." Uchechtla se a za zády se jí mihnul Swain, a její podlézaví kamarádi, se také rozesmáli. Brian nato kýchnul.
"No jo, ta alergie viď!" Utřela mu uslintanou pusinku hadrovou plenou.
"Jé, on má alergii, to je dobrý!" utlumila svůj smích rukou.
"Jasně že má. Po mě! Na blbé kecy! A mimochodem. Rok jsi zaspala. Je mi už osmnáct, ale to je jedno."
"Hele, a víš, že se budeme se Swainem brát?" prohlásila s úsměvem.
"Tak to gratuluji! A kdy se to narodí tobě?" vrátila jí otázku s klidem, i když moc dobře věděla, že neočekává.
"Já nejsem těhotná." Zalapala po dechu a na chodbě to utichlo a bylo nejednou slyšet. "Potterová je v tom?" a Swain se zamračil.
"Tak proč ho nutíš?" přidal se Joudy.
"Nenutím! Požádal mně sám!" štěkla rozerděná Jeniffer.
"A víš jistě, že tě pak neobviní, že to bylo pod vlivem kouzla?" zeptal se jí a Swain se neznámo kam vypařil.
"Sklapni, tupohlave!" vyštěkla na obranu
"Změkla jsi." Prohlásil a políbil Dorris na tvář. Nato Jeniffer práskla dveřmi a s partičkou odešla znechuceně pryč.
"Dobrý?" Zeptala se Seveny Romula.
"Jasně, proč?" odpověděla.
"No, já…" pokývla hlavou ke dveřím.
Sevena jen mávla rukou a odfrkla si. "Víš, Romi. Když už svůj smysl života máš. Tak je ti jedno, zda tě něco bolí nebo ne. Necítíš to tak jako kdysi. Podívej na něj. Roste mi před očima. A jeho spokojené dětství je pro mě to nejdůležitější. A on, myslím Swaina, jestli s ní chce najít štěstí, tak mi nezbývá než jim ho přát. Život jde dál. A teď mně omluvte, půjdu malého přebalit." Vzala malého i se sedačkou a odešla.
"Teda-" oddychla si udiveně Dorris a pohlédla na přítomné.
Joudy věděl, že ta informace sestru ranila, ale v jednom měla pravdu. Život jde dál.
Stejně jako tomu bude, alespoň v to doufal a bude o to usilovat, v rámci svého Dorrisina štěstí, že i oni jej spolu naleznou a stráví po boku toho druhého dlouhý a spokojený život. K tomu je však dlouhá cesta, a trnitá. Ale i to berou oba, jak si všiml v potaz. Jako určitě podle všeho, Romula s Basilem. Ti už nejednu překážku překonali, a přesto budou další, ať spolu či společně je překonávat, jako on s Dorris, Sevena, jeho rodiče a zkrátka všichni ostatní.
Ač by si člověk ještě chvíli přál pobýt v prostorách vlaku, i odění jako mudlové a s myšlenkou, že jsou stále za hranicemi kouzelného světa, postihlo je obrovské zklamání ale i nadšení. Ocitli se na nádraží King´s Cross na nástupišti devět a tři čtvrtě. Museli vystoupit a se svými zavazadly na pojízdném vozíku a případně se svými mazlíčky, vyrazit přes střeženou zděnou přepážku, do náruče prázdnin.
Jako poslední vyšli Sevena, se svými, nyní bývalými spolužáky se kterými se rozloučila a svými a bratrovými zaměstnanci, kterým připomněla, že nesmí zapomenout na zprávu, kterou jí musí po příjezdu domů vypracovat a poslat.
U přepážky na ně čekal, havraních sourozenců dobrý známý, bývalý kolejní hráč famfrpálu, Peter Thomas Were, který je přivítal tak, že Seveně dal pusu na tvář a prohlásil nahlas, aby to případní kolem jdoucí mudlové zaslechli.
"Tak jste konečně vy moje zlatíčka dorazili. Podívejme na tebe, Briane. Skoro bych tě nepoznal. Ty jsi ale vyrostl. Pojď k tátovi." Odepnul ho ze sedačky a láskyplně jej k sobě přivinul.
Swain který stál nedaleko tomu všemu, si nedopatřením z oné podívané shodil svůj těžký kufr na nohu.
Jeho klení a řev upoutal ještě větší pozornost, než by bylo příjemné. Nebyl člověk, který by se neohlédl.
Mohl však jen se zlostí sledovat, jak se ona s "i když to nechtěl přiznat veřejně" synem a tím nabouchaným Werem, odcházejí z nástupiště jako manželský pár s miminkem, zatímco on musí vynaložit nadlidské úsilí, bez kouzel, jak jinak, aby z té nohy sundal svůj kufr. Jeho "kamarádi" mu nepomohli. Jen koukali. "To jsem dopadl" pomyslel si trpce a už po ní, a Brianovi nebylo ani stopy.
Pity zavedl Sevenu a Briana k zbrusu novému mercedesu, a otevřel zadní dveře a nechal oba nastoupit. Zatímco Sevena položila cestovní sedačku na zadní sedadlo, on jí připevnil bezpečnostním pásem. Sevena si všimla, že venku stojí profesor Potter a udiveně trojici prohlíží. Zamávala mu a jen co Pity nastartoval, odjeli z nádraží pryč.
"Tak vystupujeme, madam." Vystřihl poklonu, když jí otevřel dveře pře jejím novým domovem.
"Děkuju, Pity." Vystoupila a nechala ho, aby uvolnil sedačku.
"Nemáš vůbec za co. Bylo to hezký dělat tatínka. Doufám, že se mi také jednou poštěstí mít takového raubíře."
"Určitě. Myslím, že by tě jako strejdu taky bral." Podívala se na malého znaleckým pohledem, když se na Pityho nadšeně, se špičkou jazyka mezi rty, usmíval.
"Fakt?" rozzářil se
"Jsi kdykoliv vítaný."
"Ehm…Tak já ti vynesu ty kufry." Odkašlal si rozpačitě a kouzlem odlehčené, okem nepostřehnutelně vznášející se, kufry odnesl dovnitř.
"Tak pojď, Briane, půjdeme domů." Vzala ho i se sedačkou do náruče a pozastavili se před vchodem.
Právě teď jí došlo, že právě teď se oba ocitají na hranici mezi minulostí a budoucností. Že období, kdy se procházela ještě jako malá s bratrem chodbami hradu a konečně procházeli dětstvím a studentským obdobím. A teď je matkou, šťastnou matkou, malého synka. Dospělá se všemi povinnostmi, radostmi a starostmi.
Přesto nyní se neohroženě vyskytují oba na této hranici a vychutnávají si ten pocit, kdy dnešního dne:
1. července začal nový život. Dětství Briana, uvidí ho vyrůstat, oslaví s ním všechny narozeniny a dá mu potřebnou lásku, péči a pocit bezpečí. A přitom bude plánovat s ostatními členy Fénixova řádu očekávaný boj. Políbila synka na čelo, zhluboka se nadechla a vstoupila do svého bezpečného útočiště.
Dnes část tohoto příběhu končí a druhá začíná…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama