Sourozenci 8 - kapitola druhá

5. září 2010 v 21:53 | Severusis |  Sourozenci 8

Kapitola druhá

Prváci byli ještě unešení úvodní plavbou lodičkami, které je zavezly k Bradavickému hradu, která je součastně jejich škola a domov po dobu jejich studia.
Na tento zážitek jen tak nezapomenou jako mnozí jejich předchůdci před nimi.
Brian Severus sdílel lodičku, se svou novou kamarádkou rusovlasou Lily Potterovou, zatímco William s Harriett, které vzrušením díky tomu to zážitku zbělaly vlasy, že v záři měsíce vypadaly stříbrné.
To se Williamovi, kromě jiného na ní líbilo rozmanitost barev jejích vlasů a očí při sebemenší změně nálad. Moc mu na ní záleželo. Nejen proto, že s ní pobýval hodně času, ale i tak jako na osobě. Nechtěl si to přiznat. Je přece ještě kluk, ale byl toho názoru, že našel svojí spřízněnou duši, jako Brian který si raději nechávala říkat jen Severus u Lily s kterou si stále ve vlaku měli co říct, a nezavřeli pusu, dokud nedorazili do cíle.
Mnozí se cestou podivovali, že se do ní obr Hagrid vůbec vešel, a zvláště že s ní nešel ke dnu.
Vyčkávali v uličce sestaveni do dvojic v řadě, na zařazovací rituál.
Profesorka McGonagallová vysvětlovala nováčkům, jak bude ceremonie probíhat. Kam však budou zařazeni, si budou muset počkat, dokud o jejich "osudu" moudrý klobouk nerozhodne. Z počátku slyšeli jen samé, Havraspár, Nebelvír, Mrzimor ale Zmijozel sotva párkrát.
Soukolejnící každému nováčkovi řádně zatleskali a přijali jej mezi sebe. Lily Potterová byla nekompromisně zařazena do Nebelvíru jako její otec, matka i babička s dědečkem a vůbec skoro všichni koho doposud poznala.
Bylo na jejích třech kamarádech vidět, že je to mrzí, i na Harriett, která první z kamarádské čtveřice se dostala do Zmijozelu. Doufala, že tam nebude sama. Toho se bála ze všeho nejvíc a kámen ze srdce jí spadl, když u Briana a pak i u Williama Moudrý klobouk zahalasil:
"Zmijozel!"
Oba napůl sklesle a napůl nadšeně prošli kolem Nebelvírského stolu k jásajícímu Zmijozelskému.
Tam byli přivítáni až s náboženskou úctou, protože všichni si zákonitě dali dohromady, komu asi ti dva patří.
Brian se sklíčeně podíval na Lily, která možná i shodou náhod ve stejnou chvíli udělala totéž. Jejich stoly byly hned vedle sebe, takže mohli i na sebe promluvit.
"I tak budeme kamarádi, viď?" zeptala se s nadějí v hlase.
"Že váháš!" a pohlédl na svého "strýce" Damona, který byl čerstvým prefektem Nebelvírské koleje, sedíc s kamarádkou a novopečenou prefektkou Carmen Lupinovou a jejich společným kamarádem Angelem Blackem, vyzýval oba nováčky k tichu, neboť přijímací obřad ještě neskončil.
Ani potom nebylo o akci nouze. Než stačil, po dokončení ceremonie, vstát ředitel a popřát dobré chuti, Lily se automaticky ohlédla na Briana, který se na ní povzbudivě usmál, a v tu oba zaslechli, jak jeden ze starších Nebelvírských studentů, podle vzrůstu, druhák s mahagonovými vlasy česanými na patku, na ní štěkl…
"Nepaktuj se s těma prašivýma Zmijozelcema!" zachichotal se a vycenil svoje žluté nepravidelné zuby. Lily, zareagovala tak, že to nikdo nečekal.
"Cože?!" a jako ve zpomaleném záběru všichni mohli vidět, jak se její ruka tvaruje v pěst, natahuje se vzad a blíží se k jeho obličeji a PRÁSK! KŘUP!
Následoval pohled dosud nevídaný. Chlapcovy nohy se vyšvihly nahoru tak silně, že se nato se zařinčením zastavily až o stůl, když skuhral.
"Au! Můj nos!" držel si svůj obličej, když mu zpod dlaní vytékaly pramínky krve.
"Au, moje ruka!" sevřela jemnocitně svou pravačku.
"Ukaž!" vyskočil Brian a už jí prohlížel. "Neměla by být zlomená. Taky jsem jí měl zlomenou, ale tohle si bude jen naražený. Kdo by to do tebe řekl." Usmál se na závěr a Lily, zrudla, až za ušima.
"Co to tady děláte?!" přiběhla ředitelka koleje a profesorka McGonagallová s madam Pomfreyovou.
"Já, já, já ho praštila." Odpověděla, Lily.
"To vidím, slečno Potterová!"
"Máte jí naraženou." Prohlédla jí ruku ošetřovatelka, když označila chlapcův nos za přeražený a odvedla oba, v doprovodu skandujícího Zmijozelu:
"POTTEROVÁ, POTTEROVÁ, POTTEROVÁ!!!!"
"Ticho!" zavelela profesorka
"Potterová!" zaznělo z úst náhle mlčícímu studentovi, kterého nestačila zaregistrovat.
Studenti už jedli, když se oba provinilci vrátili z ošetřovny. Druhák s oteklým, ale spraveným nosem a Lily Potterová se zafačovanou rukou. Damon pro jistotu díky své pozici jí nechal si sednout vedle něj, aby nedošlo k dalšímu…nedorozumění.
Po jídle prefekti odvedli své prváky na kolej a tam jim vysvětlili co a jak. Jak mívají dle všech tradic v popisu.
Prefekty Zmijozelu byli Martin Holdett a Susan Martinezová. Oba pohlední ale on byl oproti ní bledý jak stěna.
Po seznámení se s kolejí se všichni rozutekli do svých ložnic. Všichni, kromě trojice Brian, William a Harriett. Ti zůstali ve společenské místnosti.
"Teda, Lily má ale ránu, co?" prohlásil hrdě Brian
"To jo. Ještě, že si neublížila." Dodal William
"Myslíte, že z toho bude mít průšvih?" zeptala se starostlivě Harriett
"Snad ne. Maximálně nějaký trest. Ještě oficiálně nezačal školní rok, tak by neměla přijít o body."
"No jo, ale viděli jste McGonagallovou. Ta nevypadala, že by to nechala jen tak být."
"Hm…"
"Co tu ještě děláte! Mazejte do postelí!" štěkl na ně prefekt jejich koleje.
"No jo!" utrhl se na něj William a se slovy k Harriett: "Tak zítra." Zmizeli ve svých ložnicích.
"Ne, Albusi, to nemůžu jen tak nechat! Ať je to Potterova dcera nebo ne! Až najdu pro ní vhodný trest, tak jí ho uložím!" a sjela pohledem ke kolegovi Severusovi Snapeovi, který se spokojeně usmíval. "A ty se neškleb! Ti dva také nebudou zrovna svatouškové."
"Proto to jsou kluci, Minervo! Kdyby se chovali jako holky tak, bych to snad nepřežil. Kluci mají být takoví, jako jsou oni a já jsem na ně hrdý, jako na své děti."
"Věru toho druhého, Williama, vychovala dobře. Ale to je teď vedlejší. Nebudu jim ustupovat jen proto, že jsou to tví vnuci, jasné?"
"Minervo, já nikdy nevyžadoval jemné zacházení s dětmi, které nesou mé jméno a geny."
"Ale ten William není…"
"Jako by byl! Má dcera se rozhodla mu dát druhou šanci, a jak se to vyplatilo! Brian Severus i William jsou mí vnuci, a kdo bude tvrdit opak, se setká s mou nelibostí!"
"Jednou se, ale…"
"Neštvěte mně, Minervo!"
"Nechte toho oba. " vmísil se konečně do debaty ředitel "Ty Minervo, konej dle svého vědomí a svědomí. A ty Severusi se uklidni. Musím s tebou ještě něco projednat."
"Ale Albusi!"
"Minervo, teď ne." Opáčil striktně.
"Takže se ho zase zastáváš, co?" utrhla se na něj nevraživě
"Minervo! Jsme ve válce, navzdory tomu máme před sebou další školní rok a věř mi, že na zbytečné hádky, zvláště s tebou, protože jsi neústupná, jsem velmi unavený a starý. Mám na srdci tolik jizev, že ani tolik stehů není na záplatách. Lily, udělala chybu. Ano. Praštila studenta. Ano. Zlomila mu nos. Ano. A sama, má pohmožděnou ruku. Přesto to neberu jako důvod k tomu, aby ses musela čertit a dožadovat se odplaty ve formě jakéhosi tvrdého trestu, ale je to jen na tobě. Ty jsi ředitelka koleje, a proto vše leží na tvých bedrech. Proto tu pozici máš! Když ale dovolíš, ještě dnes bych se rád dostal do postele, protože mám za dnešek mnoho běhání. V hlavě mám tolik věcí, které ještě musím před spaním dořešit, abych se nebudil s nočními můrami. Za celý život jsem toho prožil hodně, Minervo a ty to víš ze všech nejlíp a znáš můj příběh, alespoň ty části co jsou všeobecně známé. To by ti mělo stačit k tomu, abys mi alespoň trochu důvěřovala a nedělala vlny při jakémkoliv drobném problému, s kterým by sis měla jako profesorka a hlavně profesionálka dobře poradit. Severus a já toho musíme ještě hodně probrat a rozhodně nám nepomůže, když tu pořád budeš, protože je to velmi soukromá věc, ke které, ani jako profesorka, či členka Fénixova řádu nemáš přístup. Proto tě znovu a z celého svého stařeckého srdce žádám, pokud už nemáš nic tak důležitého co nezvládneš, odejdi, prosím." Lomil už zdrchaně rukama.
To oba, jak jí i profesora Severuse Snapea, překvapilo a vyděsilo. Nikdy takhle s nikým nejednal.
Proto se už s ním nedohadovala, spěšně se rozloučila a odešla.
"Co se děje, pane řediteli. Jestli smím být upřímný, tak mi naháníte strach." Přiznal bez okolků.
"Posaď se, Severusi." Pokynul mu ke křeslu a on, aniž by se s ním dohadoval, nebo mu odporoval, že postojí, raději uposlechl a sledoval, jak stařec obchází zmoženě svůj stůl a odemyká šuplík a následně jej otevírá.
Vytáhl z něj obálku, kterou položil na svůj stůl a šuplík opět pečlivě po zasunutí, zamkl.
S neblahým vtíravým pocitem sledoval, jak se k němu s obálkou nejistým krokem blíží. Obával se, že slova skrytá s obálce na papíře, nehlásají dobré zprávy, to by se již dávno dozvěděl.
Proto, když mu jí kmet podával, přijal jí s jakousi rozechvělostí, kterou později uzná jako oprávněnou.
Seděl v křesle a hleděl na stále zalepenou obálku, kterou nervózně žmoulal ve svých dlouhých, hubených, bílých prstech.
Jindy by si to odmítal přiznat, ale teď si to připustil bez vytáček, měl strach, co se dozví.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama