Sourozenci 8 - kapitola čtvrtá

12. listopadu 2010 v 18:04 | Severusis |  Sourozenci 8
Potměšile, spokojeně a hlasitě se nad ní pochechtával. Pokorně pod ním, jeho vladařským postojem klečela a upírala svůj pohled na podlahu. Do její bledé tváře spadala její havraní kadeř.

            "Myslela sis snad, že překonáš mou touhu po tvé pokoře? Že si tě snad nepodvolím? Byla jsi opravdu tak naivní? Tak pošetilá, myslet si, že bych propustil ty, jejichž duševno jsou klenoty mé vlastní sbírky? Ty budeš nejvzácnějším kouskem." Rozchechtal se srdečně. "Vskutku jsi mi vzdorovala dlouho. Déle než jsem očekával, ale důležitě je, že jsem tě porazil. Uznáváš svou porážku?" řekl uznale k sobě samému.

            "Ano, pane!" hlesla s vypětím sil.

            "Výborně." Ušklíbl se, ale zasmát se nestačil, protože…

            Přerušil jej náhlý vpád jednoho z jeho stoupenců Rubbyho.
Ano, vpád to skutečně byl. Ale jak sám seznal s napřaženou hůlkou, na místo nečekaného vtrhnutí, nejednalo se o útok na něj a jeho sídlo. Nýbrž o výměnu názorů mezi dvěma stoupenci, kteří měli mezi sebou rozbroje již od samého počátku Rubby se přímo před jeho očima proměnil ve slizkou vykrmenou ropuchu. Rubbyho a Quentina. Byli jako malí kluci. Přestože byly dvakrát tak staří co on.

            Quentin mu bylnatolik blízký, že na něj nedal dopustit. Vychoval ho. Byl mu otcem, rádcem, učitelem. Proto mu rád naslouchal. Přestože mu Quentin říkal:

            "Můj pane." Poklekl mezi dveřmi, kterými a z hlavy sejmul kápi. Hůlku již měl schovanou ve svém hávu.

            "Můj věrný Quentine!" přistoupil k němu a úkosem pohlédl na žabáka. "Neseš mi dobré zprávy?" přešel k němu, hledíc mu do tváře, kterou vzal do dlaně.

            "Ty nejlepší, pane." Odpověděl pokorně a pokračoval. "Hovořil jsem s Magnusem. Získal zpět Brumbálovu důvěru. Podlehl prý nesčetným žádostem od blízkých a milujících toho Pottera. Těm co jej stále berou za vyvoleného a svatého."

Na to se Mortiferus rozchechtal.
           
            Přerušilo jej kváknutí nápadně připomínající zakručení v žaludku.

            "Na tebe bych býval zapomněl." Utrousil pobaveně na Rubbyho adresu a jediným mávnutím hůlky se ze žabáka stal opět nepříjemně vyhlížející muž, který si odměřeně měřil Quentina.

            "To mi zaplatíš. A draze!" procedil skrze zuby. Více říci nestačil zvenčí dolehly znepokojující zvuky, které čím dál více sílily, dokud k nim nedolehly přímo od zdroje. Tím mu byly znepokojení a vystrašení tři Loutkaři.

            Poznal, že se něco stalo. Něco co se mu nebude líbit. Vůbec se mu to nebude líbit. Tušil, že bude zuřit. Dokonce se mu, stále doposud neopodstatněná zuřivost, vlévala do žil. Dokonce už do tváří.
            Viděl na nich, že se obávají říci mu pravdu, ale na jeho výzvu se museli odhodlat.

            "Pokorně žádáme za prominutí, pane." Promluvil nejstarší z nich.

            "Mluv!" zasyčel na poddaného a zaslechl své dva stoupence, jak se šeptem o něčem dohadují. Nebyla to přátelská rozmluva. A momentálně jej vůbec nezajímala. Chtěl znát důvod jejich rozrušení a svého vzteku.
           
            "Nevíme, jak se mohli dozvědět…" začal nesměle

            "K věci!" vyštěkl zuřivě a v očích se mu nebezpečně zablesklo.

            "Poslali nám pana Magnuse zpět, pane." Pokračoval rozpačitě nejstarší Loutkař.

            V tu Mortifera postihla mocná vlna vzteku.

            Řval, běsnil. Metal všude kletby kolem sebe. Jen taktak jim stíhali přítomní duchapřítomně uhnout, dokud zde vzteky řádil jak smyslu zbavený.

            Trvalo až nečekaně dlouho. Ano byl to důvod k zlosti, ale k tak dlouhodobé, to nedávalo přítomným rozum stát.

            Konečně se po nějaké té době uklidnil a stále zuřivě oddychoval. Spokojeně se rozhlížel po okolí, aby vyděl jakou spoušť dokázal způsobit, během té, v jeho očích krátké chvíle.

            Vždy jej bavilo prohlížet si škody, které napáchal. Mělo to pro něj význam, který nikdo nechápal. Nikdo, až na Quentána na kterého se následně chtěl spokojeně usmát.

            Počínající úsměv náhle povadnul, a zkřivil se v bolestivé grimase působenou bolestí.

            Quentin oproti ostatním nestál, neklečel, ani nejevil žádné známky života. Byl mrtev.

            "Quentine!" zlomil se mu nečekaně hlas. Přešel k jeho bezvládnému tělu a poklekl. Což vyvolalo u jeho služebníků další obavy, neboť tušili, další potíže. Jejich pán se nikdy nesnížil k pokleku před svým poddaným ani před Quntinem, kterého uznával, ale přesto to byl jen stoupenec. Byl ale zabit. Způsob poznal a věděl, že on tím vrahem nebyl. Avadu ve vzteku nepoužil.

            Jeho pohled spočinul na Rubbym, který pod tíhou strachu zavrávoral a jen díky štěstí se udržel na nohou.

            "Zostudil mně, pane! Viděl jste, co mi udělal!" hájil své činy, aniž by si uvědomil, že si tím podepsala v té chvíli trest smrti. Přesto pokračoval."Plnil jsem jen vaše přání. Nechtěl jste být rušen. On se k vám chtěl mermomocí dostat, a když jsem mu v tom bránil…" nedořekl. Ani nemusel. Zbytek byl zcela jasný, neb zbytek viděl na vlastní oči.

            "On také plnil rozkazy. A to jsi věděl, že ke mně musí. Měl jsi to ale jako dobrou záminku se s ním zase utkat, že? Zabil jsi ho. Zabil jsi Quentina. Zostudil tě a tys ho zabil. Poukázal na tvou neskonalou tupost a nepotřebnost a to ti nebylo vhod. Mnohé bych ti odpustil. Mnohé. I to, že jsi zabil ty, co měli přežít, ale i tak můj plán vycházel. Nyní jsi vzal život jednomu z nás a navíc tomu, který mi byl blízký a to jsi vědět. Toho jsi nedbal. Proto věž, můj věrný tupohlavý Rubby. Věrně jsi mi sloužil, ale také jsi učinil mnoho chyb. " v tu začal Rubby vyplašeně couvat. "Jednu však největší a té si nejsi doposud vědom. Ač by ti to možná zachránilo život. I když asi ne. Avada Kedavra!" zahalasil s hůlkou namířenou přímo na něj a zelený záblesk světla jej udeřil přímo do hrudi takovou silou, až jej to odhodilo ke vstupním dveřím.

            Bezvládně ležícímu Quentinovi jen zavřel víčka jeho doposud otevřených očí a už opět napěněný vstal.

            "Quentina pohřbít. Rubbyho do lesa!" rozhodl rázně čímž si vysoužil v očích svého okolí údiv.

            "Ta havěť v lese, taky musí něco žrát! Co jiného s odpadem!" přešel k té, co ležela zasypána skleněnými střepy v bezvědomí.

            Se vší vervou jí nadzvedl ze země, za už z valné většiny potrhaný oděv a zasupěl.

            "Ty asi netušíš, jak našli cestu, že?" a spustil jí z dobrého jednoho metru na podlahu, kam celou vahou svého těla dopadla.

 Byl natolik dopálený onou situací, že se od ní hnedle odvrátil. Což byla chyba, protože, kdyby to neudělal, všiml by si, jejího leč chabého, ale i radostného úsměvu, značící ono drobné vítěztví, kterého právě chtěla dosáhnout. Poté podlehla bolu a slabosti, která jí uvedla opět do stavu milosrdného bezvědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Idril Idril | Web | 16. listopadu 2010 v 20:26 | Reagovat

Och díky ti! Úžásné, dokonalé, prostě bažím po další kapitole!:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama