Sourozenci 8 - kapitola třetí

12. listopadu 2010 v 16:53 | Severusis |  Sourozenci 8
Seděl s ní na její posteli, kde trávila něco přes tři roky. Držel ji v náručí a hlavou mu spočívala na hrudi jako každou návštěvu, když za ní přišel, aby ji viděl a mohl se vypovídat ze svého trápení.

Bylo mu jedno, že mu všichni připomínají, že ho nemůže vnímat. Aťsi to tak myslí, aťsi to tak je. On stejně nepřestane. Věří tomu, že ho slyší, a i kdyby ne. Je to jediná možnost jak si udržet vnitřní klid a předně si někomu vylít své bolavé srdce a uspořádat si tak své chaotické myšlenky.

Věřit, že mu někdo mlčky naslouchá. To jeho žena uměla velmi dobře. A když byla ještě bdělá a vědomá okolí nevážil si toho. Tolik ho to mrzelo, že si této schopnosti nevážil víc a že ji nepřesvědčil, aby tam nechodila. Byla by teď v pořádku. Byla by teď u něj.

Jeho modré oči sledovaly její nepřítomný pohled a měl co dělat, aby se nerozbrečel. Proto ji o to víc sevřel v náručí a vnímal její klidný ničím nerušený teplý dech.

"Shirley, miláčku. Ani nevíš, jak moc mi chybíš. Mám toho tolik na srdci. I když ti všechno povím, nedostane se mi tvé rady, které jsem tehdy tvrdošíjně odmítal.
Všechno je teď jiné. Ten boj, co mi tě vzal, ta válka co postihla a poznamenala nás všechny, bez výjimek, i když každého jinak. Představ si, Brumbál mi nedávno předal… Promiň, vím, že máš raději, když říkám, ředitel Brumbál, mi předal dopis od Seveny. Trochu jsem se bál.
Kdo by se mi divil. Potom co mi Severus jednu vrazil, že jsem o tom určitě taky věděl a v okolí se válely samé střepy porcelánu a skla, které se po jeho odchodu jako zázrakem samy zpravily a Brumbál byl stejně tak udivený jako já. Navíc ta jeho hůlka byla na stole, tak on to nemohl být.
Sevena mně v dopise požádala, abych dohlédl na děti a na Swaina, aby neudělal nějakou, to jsou její slova, pitomost. Nevím sice, co by mohl provést, ale udělám to.
Navíc mám prý naslouchat Brumbálovi, promiň, stále se zapomínám, profesorovi Brumbálovi. Bylo tam toho víc, ale nemohu ti to říct. Promiň. Budu ti to vyprávět až se vrátíš. Určitě se vrátíš. Vím to. Protože tě potřebuju. Všechno bude v pořádku. Jako dřív. Neboj se. Já to nevzdám. Já …" ztěžka se nadechl, aby mohl pokračovat, "Udělám všechno proto, abychom byli zase spolu."

Měsíční paprsek, který prostupoval zavřeným oknem, a osvěcoval nocí temnou místnost, ve které byli tvrdé oběti Mortiferova řádění a útoků, přeživší bloumajíc bezduše na lůžku, uvězněné v jejich těle. Ten náhle zčistajasna zhasl a zavládlo hrozivé temno.

Nechtěl si to přiznat, ale tento neobvyklý úkaz mu nahnal strach. Opatrně položil svou ženu na lůžko, políbil ji na čelo. Cítil… věděl, že jej svým pohledem hledí skrze něj, což jej drtilo.

Neohroženě, ač jeho pocity mluvily o pravém opaku, se přesunul k oknu, aby se podívala, co způsobilo ono náhlé zatmění měsíce.

Přes sklo, vyhlížel na školní pozemky a hledal.
Byla taková tma, že téměř nebylo vidět. Musel více zaostřit, aby něco spatřil, když náhle…

"Harry!" vydechl překvapeně, že se jeho kmotřenec prochází takhle pozdě v noci.

Ze zapovězeného lesa se takřka ihned nato vynořila další postava. Byla
celá zahalená v kápi a nemohl ji poznat. Harry k ní stál zády. Ve chvíli, kdy proti němu zdvihla hůlku, se Sirius chystal vykřiknout, aby ho varoval, když mu kdosi zezadu přikryl ústa.

            "Mlč! Ticho, Blacku! Jinak všechno pohnojíš!" zašeptal mu velmi známý hlas.

            "Už mně zase začínáš srabit, Srabusi." zavrčel jen, co mu sundal z úst ruku, a otočil se k němu čelem. Netušil však, že ho jeho věčný rival, ač už trochu usměrněný po takovém to oslovení nemilosrdně sejme k zemi.

            "Au," postěžoval si po pár vteřinách, kdy ležel nehnut na zemi, se sbíral zpět na nohy.

            "Už nikdy mě takhle neoslovuj! A ne před mou ženou a synem!" Zasyčel.

            Zastyděl se. Věděl, že tím Severuse akorát popudí. Jeho žena tu leží se synem, ve stejném stavu co Shirley.

Jestli měl něco pohnojit, tak právě tohle.

"Co se tam venku děje?" zašeptal

"Potter není náš Potter, je to past, Blacku! Promyšlená past. Musíme přesto čekat, než předá vzkaz, pak teprve můžeme pokračovat…"

"Co?" drbal se zmateně na hlavě

"Říkal jsem, že…"

"Slyšel jsem! Jak jsi to myslel pokračovat?"

Bez odpovědi přešel k oknu, a sledoval potemnělé dění. Black ho napodobil.

Ač se tomu podezření bránil, jak chtěl, protože Harry byl přeci Harry, Snape měl pravdu. Jen co doposud tajemná postava odešla a opět zmizela v Zapovězeném lese, Harry se otáčel k odchodu, když jej začaly obcházet ze všech stran další postavy.

"Finnigan a spol," promluvil Severus Snape do ticha na objasněnou.

"Jak jste nato přišli?" položil otázku. Ohlédl se a zjistil, že za ním nikdo nestojí.

Rozhlédl se a uviděl ho u jejich lůžek. Byli až úplně vzadu. Jen u nich stál.

Úzkostí se mu stáhlo hrdlo. Věděl, jak musel trpět. Navíc mu zde leží dva členové rodiny, manželka a syn. Jak moc se musel držet, aby se nezhroutil. Nad hladinou ho drží Damon, stejně jako jeho Angel. Jeho světýlko naděje, plus vize, že všechno dobře dopadne.

Severus Snape se zničehonic od svých milovaných odvrátil a vrátil se k němu.

Pohlédl z okna a se zadostiučiněním se usmál.

"Výborně, chlapci." Otočil se na podpadku a odešel.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama