Sourozenci 8 - kapitola šestá

17. ledna 2011 v 21:01 | Severusis |  Sourozenci 8
Kapitola šestá


Procházel se svou pracovnou sem a tam, tam a sem, a pořád dokola. Rozechvělý po celém těle si nebyl schopen srovnat myšlenky, aniž by mu hrála prim jen ta jedna.

"Obává se, že mně zklame! Proč jinak by to říkala? Copak by mně mohla zklamat? Ona? Ta co se vydala do chřtánu samotné temnotě? Ta co toho tolik dokázala, tolik sama dokázala zařídit? Za ní, že bych se měl stydět? To by ani nešlo! Je to přeci moje holčička!"

Prohlásil do ticha policemi ozdobených tichých zdí, které vždy naslouchaly jeho slovům.

Které byly svědkem jakýchkoliv jeho emočním výpadům a pokaždé mlčely. Byly mu jeho soukromou vrbou, kdykoliv potřeboval.

Nyní se opět vyskytoval na samotném dně. Sňal ze sebe svůj plášť. Ten, který ho momentálně s temnými pocity, stahoval hlouběji a hlouběji. Tam se mu vůbec nechtělo. Měl pocit, že už nemůže. Cítil to a bál se.

Někdy dřív by měl chuť i odchytnout nějakého školáčka a napařit mu nějaký nechutný trest. Ale teď mu to poslední dobou nečinilo takovou radost jako kdysi.

Pohlédl na stůl a na ní byla ta flaška. Lahev alkoholu, která by mu tu bolest opět dokázala odplavit ty chmurné myšlenky. Ty výčitky, že tomu nedokázal zabránit. Že…

Bylo toho tolik…

Už ani nedokázal bojovat sám se sebou. Prostě sáhnul po sklence a chystal se napít, když…

BUCH! BUCH! BUCH! BUCH! BUCH! BUCH!

Zabušil kdosi naléhavě na dveře.

"Ať je to něco opravdu důležitého, jinak se neznám!" zabrblal si pod vousy, a praštil se skleničkou o stůl.

Rázně otevřel dveře a v nich stála Dorris. Jeho snacha. Byla uplakaná a dle všeho zneklidněna. Možná až hysterická.

"Pane profesore! Nemůžu najít Janette. Byla v posteli, když jsem jí viděla naposledy, ale když jsem jí šla zkontrolovat, byla pryč. Hledala jsem jí s otcem snad všude, ale nikde jsme jí nenašli. Pomozte mi jí najít, prosím. Už nevím, kde bych jí hledala, někde jsem i byla dvakrát."

"Chcete snad říct, že se sedmiletá holčička sama toulá v noci po hradě?!" vyštěkl na ní, ač to neměl v plánu.

"Prosím!" roztřásla se.

"Dorris. Kde všude jste byla?"

"Všude! Dokonce snad i několikrát. Nikde není!"

"Uklidněte se! Jděte domů. Víte jak to myslím!? - Nekoukejte na mně tak! - A zůstaňte tam! Já se po ní podívám a Váš otec se také vynasnaží. Najdeme jí. A potřebuju mít jistotu, že kdyby nějakým malým zázrakem nalezla cestu domů, že tam budete!"

"Jistě!" hlesla.

Přerušil jej klapot bot, který jej donutil tím směrem pohlédnout. Byla to Potterová Ginny.

"Potterová!" zavolal na ní.

"Co zase?!" okřikla ho.

"Nazvat mě bezcitným hulvátem, můžete kdykoliv. Teď mi prokažte laskavost a doprovoďte Dorris k ní domů a zůstaňte s ní, dokud nenajdu Janette, prosím. Ano?"

"Jistě." Polkla na sucho a odvedla Dorris, která ještě na něj zavolala zpětně.

"Najděte mi jí, prosím."


Vzal tedy svůj plášť! Přehodil jej přes ramena a vyšel ven hledat svou vnučku.


Odmítal si přijmout skutečnost, že by NIKDE nebyla. Musí tu někde být a napadlo jej jediné místo, které dle jeho názoru mělo nejvyšší pravděpodobnost jejího nynějšího výskytu.

Šel na jisto.

Na ošetřovnu pro oběti loutkařů a Mortifera. Kde leží mimo jiné i jeho syn. Janettin otec. Joudy.

Proto si to namířil přímo tam, doku se nezastavil u jeho postele.

Ležel tam. Sám?! Spal. Ničím nerušen. Už se začínal zaobírat myšlenkou, že se zase jednou spletl, když ho napadlo odkrýt pokrývku.

Pod ní spatřil spící děvčátko.

Tolik se k němu tulila. Škoda, že neměli čas se poznat. Odešel dřív, než mu mohla Dorris říct, že jí čekají. Ani sama to nevěděla. A Joudy? I přes svůj dar se to dozvědět, měl hlavu plnou starostí, že si toho nedokázal všimnout. Čehož bude zřejmě litovat celý život. Snad se skutečně vrátí brzy.

Vzal malou holčičku do náruče a položil její hlavičku na rameno.
Přikryl jednou rukou syna a odešel s malou Janette z místnosti.

Vnímal její dech a jeho krok byl přiměřený k jejímu klidnému spánku.
Občas zaslechl to její tiché, pisklavé a… sladké…"Tati?" Přesto spala dál.

Když byl u dveří, zaklepal a čekal, až se dveře otevřou.

Byla to Dorris.

"Janette! Je v pořádku? Kde byla? Kde se mi toulala?"
Chtěla jí vzít do ruky, ale on jí ji odmítal dát.

"Pusťte mně dovnitř! Nechci, aby se probudila!"

"Jistě." Přitakala chvějícím se hlasem a on vešel. Ginny Potterová bleskurychle vstala ze židle a přitiskla se ke stěně.

Její reakci přehlédl. Neměl sebemenší chuť s ní řešit. Už by jí jednu musel fláknout.

"Položte jí do postele, prosím." Hlesla a on tak učinil.

"Byla u svého tatínka. U Joudyho." Řekl jí a do očí ji vhrkly další slzy.

"U Joudyho?" kníkla přiškrceně.

"Dorris. Neboj, všechno bude dobré. Musím už jít."

"Děkuju, Ginny." Poděkovala jí a zavřela za ní dveře.

Podél těch dveří se vypětím duševních sil se svezla k zemi.

"Dorris. Buďte silná. Už brzy se vše obrátí k lepšímu. Už kvůli malé. Než se Joudy vrátí. A bude Vám to moci všechno vynahradit. Do té doby se na mě kdykoliv obraťte."

"Děkuji."

"Na shledanou, Dorris." Povzbudivě cukl koutky do úsměvu a odešel.

"Na shledanou, pane profesore." Hlesla.

--------------

Ve své pracovně se příliš nezdržel. Nenašel tolik síly, aby zde setrval déle.

Přemohla jej náhlá únava z pocitu, že se jeho vnučka neztratila, jeho vnuk prospívá, a naděje, že brzy jeho rodina už zase bude pohromadě, se mu dostalo jakého si klidu, který vyústil v nepřekonatelnou únavu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama