Sourozenci 8 - kapitola sedmá

13. března 2011 v 21:48 | Severusis |  Sourozenci 8
Od té doby, co mu Brumbál převyprávěl po svém procitnutí, neměl klid. Ne že by ho někdy měl od začátku války, kdy nepřímo ztratil rodinu, kromě studujícího syna Damona, který to dotáhl na Prefekta. Dokonce mu ani nevadilo, že byl zařazen do Nebelvíru. Hlavně, že byl živ a zdráv.

Kromě toho měl vnuka Briana Sevenu, která jen při odjezdu spěšného vlaku z nádraží, se vydala za Mortiferusem. A co malá Janette? Joudyho dcerka? A Williama! Jeho druhého byť nevlastního vnuka.

Jestli byl kdy nevraživý, nebylo to nic oproti tomu, co probíhalo v jeho mysli a těle. To už hraničilo s pominutím mysli a ducha.

Nevěděl co si počít. Neměl do ničeho chuť. Nic ho nebavil. Chtěl jen jedno. Svou rodinu!

Ani klidného spánku se nedočkal. Nehodlal si do nekonečna otupovat mozek bezesným lektvarem. A tak se mu vracel stále ten samý sen.

Mluvil s ní. Spíš ona s ním. Usmívala se a stále ho utvrzovala, že jej nezklame.

Jak by mohla! A pak jí držel mrtvolně bledou ležící mu v náručí. Brečel pro ni. Byla mrtvá.
Hned nato se vždy probudil.

Tentokrát ne! Ta noční můra se jej držela zuby nehty a šířila v něm pochyby a strach. O Sevenu a rodinu jako celek.

Vzbudilo ho až naléhavé bušení na dveře. Srdce mu zběsile bušilo, jako když jede vlak. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval, kde to vlastně je.

Ve své pracovně. Do příbytku, který byl mu určený, by neusnul. Příliš mu to připomínalo rodinu. Všude jí slyšel, viděl a cítil. Proto přespával zde. A věděli to všichni!

Pohlédl na stále naléhavěji bušící dveře, které otevřel.

Jen co to udělal, málem to s ním seklo. Při uzření na ty, kteří tam stáli, živí a zdraví, plní duševních sil - Joudy a Judy!

"Tati, klid!" zachytil ho a podepřel syn.

"Miláčku, jsme to my!" chlácholila ho Judy, když se nevěřícně dotýkal její tváře.

Nezmohl se ani na slovo. Ani na pohyb. Bál se, že kdyby se býval jen pohnul, zmizeli by, protože by to byl jen sen.

"Pojď dovnitř." Ponoukl ho Joudy.

Teprve tam se vzpamatoval natolik, že objal svého syna s chotí tak nejpevněji jak jen byl schopen.

"Jste tu! Opravdu jste!" rozechvěl se mu hlas.

"Ano jsme! Držíš se dobře. Ginny a Remuse musela Poppy ošetřit. Něco na uklidnění."

"Sevena!" vykoktal.

"Není, táto! Ale neboj se. Vrátí se. Je silnější a chytřejší, navíc to slíbila. A je to moje ségra. Tvoje dcera. Neboj se!" konejšil ho syn.

A v tu se mezi nimi rozběhl dialog.

"Měl bys jít za Dorris."

"To počká." Řekl mírně Joudy.

"Nepočká! Běž! Musíš!"

"Copak ona je v Bradavicích?"

"Už delší dobu."

"Ona tady snad něco učí?"

"Bydlí vedle Longbottoma! Běž už!"

"Je moc brzo!"

"Už je ráno!"
"Je sobota. Určitě spí."

"Sakra, Joudy!"

"Už jdu, už jdu, už jdu!" vyběhl ze dveří.

"Jsi povadlý, Pojď si lehnout." Řekla mu mile žena.

"Ano, máš pravdu." Teď už mohl. Rodina se mu vrací!

Šla s ním, do jejich školního bytečku, kde se nic od jejího odchodu nic nezměnilo, což jí dojetím vehnalo slzy do očí.

"Severusi. Je to tu stále stejné." hlesla

"Ano." Odpověděl svlékaje si plášť.

"Krása." Rozplývala se dojetím.

"Kdybys mně bývala poslechla." Neodpustil si poznámku, která jej hlodala celá ta léta.
"Byla jsem hloupá, omlouvám se. Vidina postupu mi zatemnila mozek." Omlouvala se.

"To ano. A řeknu ti ještě jedno. Jestli ještě dáš přednost práci před rodinou a budeš ze mě dělat idiota, tak se s tebou rozvedu a pak si dělej, co chceš!" lehl si zmoženě do postele, zatímco ona jej šokovaně sledovala.

"Jistě drahý." Zmohla se pouze. "Proč jsi Joudyho poslal za Dorris?" změnila téma.

"Museli si něco vysvětlit." Odpověděl.

"A co?"

"Sedm let starou záležitost." Zívl si.

"Cože?!"

Víc už z něj nedostala. Usnul. Tvrdě. A zaslouženě.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama